Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
tak trochu: ať žije Josef...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 19.3.2014 (19:30:01)

JOSEF SLAVÍK

 

     26.3.1806   JINCE      ۞     30.5.1833   BUDAPEST

 

 

Přišel nevhod, Paganini měl akorát nějaké hosty. Ale protože hýřil dobrou náladou jsa si vědom, že po včerejšku mu město na Dunaji leží u nohou, mladíka, v jehož očích se střídal obdiv s úzkostí, že bude odmítnut, pozval přece jen dál.

 

„Co mám zahrát, mæstro?“

 

„Co chcete,“ odpověděl nedbale a posadil se nato, aniž by mladému muži věnoval větší pozornost. Ten se uklonil, naladil své guarnerky, dar hraběte Vrbny, a nasadil patřičným způsobem smyčec. Hned po prvních tónech zvedl slavný Janovan hlavu. Slyšel totiž to, co mu ještě nikdo nepředvedl. A ani nemohl, protože svou slavnou Campanellu, nesmírně obtížné zvonkové rondo, nevydal tiskem.

 

„Pane, eh, jak se jmenujete, pane Slávik, prozraďte mi, jak se vám podařilo nastudovat tuto skladbu? Znám ji přece jenom já!“

 

„Také jsem ji včera slyšel poprvé, mæstro!“

 

„Nenacházím slov… Můžete mi ještě něco zahrát?“

 

Josef Slavík přikývl. Přidal ještě několik vlastních skladeb a mezi nimi i Koncert fis moll, o němž svého času jeho profesor na pražské konzervatoři prohlásil, že „tento nesmysl pro technickou náročnost nikdo nezvládne“.

 

Překvapený Paganini se neubránil rozechvění. Vyskočil a ještě před půl hodinou nezvaného návštěvníka objal s výkřikem do tmy: „Jste zosobněný ďas, pane! Svět se chvěje, když vy hrajete!“ A po chvíli dodal: „Váš tón postačí na San Carlo (velké divadlo v Neapoli). Nelze se zdržet slz… Jak to, že se mi Vídeňáci o vás nezmínili? Jste mi kdykoliv vítán, pane, eh, Slávik… co říkáte?“

 

„Rád přijímám vaše pozvání, mæstro!“ odpověděl mladý muž. „Vaše uznání je pro mne největším vyznamenáním!“

 

Odehrála se tato příhoda opravdu přesně tak, jak už byla nesčíslněkrát notoricky popsána a zaznamenána? Někteří autoři opatrně své vyprávění doplňují slůvkem „prý“. Jiní pochybují, že Slavík dokázal zahrát Campanellu bez jediné chybičky; ač měl geniální paměť, přece jen si nemohl zapamatovat každou šestnáctinku Paganiniho přednesu. A také se diskutuje, zda Paganini řekl: „Le monde tremble quand vous jounez!“ (Svět se chvěje, když vy hrajete!) nebo: „Tout le monde tremble…“ (Celý svět se chvěje…), a jestli rozhovor byl veden skutečně francouzsky, když víme z pozdější Slavíkovy poznámky v jeho deníku, že jeho znalosti francouzštiny nebyly valné, a že si zapsal: Francouzskému jazyku se musíš naučit. Kdo dnes ví – skutečností ale zůstává, že se Slavík s Paganinim velmi skamarádil.

 

Jednoho dne, povzbuzen přátelstvím obdivovaného „čaroděje houslí“, požádal jej Slavík, aby si s ním zahrál na společném koncertu jeho houslový tuplovaný koncert Fis dur. Rukopis díla prý Paganini dlouho studoval, pochválil („je důkazem opravdového talentu“), ale nabídku ke společnému vystoupení nekompromisně odmítl. Důvod neznáme – zase se pohybujeme jak spekulant ve světě legend. Slavný Ital měl údajně prohlásit, že on sám by zvládl „jen polovinu bravur v něm obsažených“ a žertem dodal: „Zdá se mi, že jste mě tímto koncertem chtěl svrhnout z trůnu!“ (Jiný autor: „Vím, čtveráku! Je to pokus zbavit mne trůnu!“) Ač Slavík se několikrát k nabídce vracel, z vystoupení sešlo. A my dnes nemůžeme ani posoudit, zda náš mladý muž se mínil opravdu postavit po bok slavného virtuóza a ukázat, že je mu roven. Koncert Fis dur se totiž nedochoval…

 

Před svým odjezdem z Vídně 8. srpna 1828 napsal Paganini Slavíkovi do památníku: Al valente signor Slawjk – il Dolce. Od toho dne se už nikdy oba muži nesetkali a ani si nevyměnili listy. Něco však přece jen zůstalo. Slavíkovo jméno začalo být vyslovováno v souvislosti se jménem božského mæstra.

 

*

 

Cesta za úspěchem nebývá nikdy snadná. Vyrůstal-li pak člověk na počátku 19. století v malém tehdy městečku Hořovice a nepocházel-li z prachaté rodiny, pak dvojnásob těžká. Otec Josefa Slavíka, pravý český venkovský kantor, se měl co ohánět. Dětí jako smetí, příjmy zanedbatelné, inflace značná. A tak k úkolům kantorským vzal na sebe povinnosti regenschoriho (což se rozumělo samo sebou) a ještě za pár grošů vyučoval na housle, klavír a violoncello dětičky městské honorace a panských úředníků v širokém okolí. Také komponoval, a slušně, byl však příliš skromný, aby si dovolil některý svůj opus poslat k uveřejnění. Zato tím víc se pyšnil prvorozeným synem, který se mu narodil v manželství s Barborou Krásovou, dcerou perníkáře z Dobříše, 26. března 1806. První housličky mu koupil, když chlapci byly čtyři roky. Brzy si povšiml, že Josífek má nevšední nadání a začal ho rychle učit všemu, co uměl sám. Přivedl ho i na zámek k panu revidentovi Josefu Láborovi, ten zas upozornil na slibný talent hudbylačného majitele panství Evžena Vrbnu. Pan hrabě se uvolil mladičkého umělce vyslechnout a nakonec se rozhodl, že mu umožní studium na konzervatoři. 

 

Řeknete si – záslužné gesto poctivého šlechtice. Možná, ale tenkrát bylo v módě hrát si na mecenáše. Proto říďa konzervatoře Weber přijal hraběte s vesnickým klukem značně nedůvěřivě. Takových návštěv panstva, které pro vlastní slávu a prospěch se chtělo stát i podporovateli umění, už hodně pamatuje. Nedůvěřivě si prohlížel desetiletého Slavíka a nevrle z něj vyzvídal, co umí. Chlapec zrozpačitěl, ale zasáhl jeho ochránce: „Alles, Herr Direktor!“ Weber beze slova přinesl jednu z nejtěžších etud francouzského skladatele a houslového virtuóza Kreutzera a položil na pultík. Josífek bez rozpaků přiložil housle pod bradu a spustil sólo na přivítanou. Už po několika taktech Weber poznal, že tentokrát mu hrabě nepřivedl póvl pozéra, ale houslistu, na kterého bude konzervatoř v Praze hrdá.

 

Šest let studoval Josef Slavík pod vedením koncertního mistra Stavovského divadla Bedřicha Viléma Pixise, vynikajícího pedagoga a profesora hry na housle, na nedávno otevřeném hudebním učilišti. První jeho veřejné vystoupení 30. března 1821 zůstalo sice bez ohlasu, ale druhého o rok později si povšiml dopisovatel renomovaného lipského plátku Allgemeine musikalische Zeitung: „Polonézu E dur pro housle od Maysedera přednesl žák ústavu Slavík a posluchače radostně překvapil: svým přednesem daleko překonal svůj mladý věk a lze tedy soudit, že až pan profesor Pixis dokončí jeho školení, upoutá na sebe mladý virtuóz pozornost hudebního světa.“ Dopisovatel lipských novin byl zřejmě sedmnáctiletému umělci přátelsky nakloněn a i po koncertu, který se konal 7. března 1823, opět konstatoval: „Variace pro housle od Polledra zahrál Josef Slavík, který již minulého roku na sebe upozornil; na tomto koncertu podal důkaz o svém pokroku. Slavík si zasluhuje, aby již teď byl počítán mezi nejlepší mladé virtuózy“.

 

Josef Slavík sice absolvoval konzervatoř 15. září 1822, ale u Pixise studoval dál. Na živobytí si vydělával jako člen orchestru Stavovského divadla. A tak se brzy dostal mezi české vlastence. Seznámil se s dramatikem Janem N. Štěpánkem, básníkem Karlem Vinařickým, Josefem Jungmannem, spisovatelem Karlem Macháčkem, Františkem Palackým, Leopoldem Měchurou a dalšími skvosty tehdejší soudné české společnosti, vystupoval jako sólista na mnoha koncertech („…pan Slavík… nás i tento večer svým mistrným hraním libozvučně co pravý slavík okouzlil“, píše snad i pochlebovačně Čechoslav v roce 1824), hrál i před pruským králem Bedřichem Vilémem v Teplicích a sklidil ovace, ale spokojen s tím nebyl. Chtěl se dostat dál a výš – rozjel se proto do Vídně, vyhledávaného města českých hudebníků.

 

Neměl tu zpočátku na růžích ustláno. Stal se sice členem císařské dvorní kapely, ale byla to pohříchu funkce čestná, bezplatná. A tak se živil vyučováním dětí a účinkováním při mších a soukromých slavnostech. A zřejmě při jedné z nich si jej povšiml generál Johann Freiherr von Kutschera, (neplést si se soudobými rádoby-generály Kučírky…) známý svým přátelským vztahem k českým umělcům, protože nezapomněl, že jeho tatík se jmenoval Kučera. Vybídl Slavíka, aby se pokusil s některými svými přáteli a známými o veřejný koncert. Došlo k němu 9. apríla 1826 a ani tentokrát při něm nechyběl pro změnu vídeňský zpravodaj Allgemeine musikalische Zeitung: „Pak vystoupil netrpělivě očekávaný dvacetiletý houslový virtuóz. Odehrál svůj koncert – dosti zvláštního ražení – ve fis moll počínající a ve Fis dur ukončený. Jak to celé ukočíroval? To se nedá slovy vyjádřit: Jen ten, kdo slyšel Paganiniho a Lipiňského, může si o tom utvořit dojem. Co se však nazývá duší, chvílemi ještě chybí, ač plný, krásně zbarvený tón dává mnoho naděje; samotná technická zručnost překonává všechnu víru… Nic jej v nejmenším nenamáhá a po únavě ani nejmenší památky. Když se k tomu přičte ještě živý zápal mládí, zvonečkově jasná intonace, pravidelné vedení smyčce, vznešené, vzorné držení těla – kdo potom pochybuje, že tento vítězný virtuóz způsobil rozruch, který jako senzace v následujících větách, Variacích od Lipiňského s pravou sarmatskou příchutí a ve vlastním Potpourri dostoupila k velikému nadšení zde přítomných znalců řemesla…“

 

Úspěch?

Jistěže; a Slavík se připravoval na další vzletné vystoupení. Spřátelil se s Franzem Schubertem a uvedl v premiéře některé jeho skladby. Usiloval o všeobecné uznání – krok za krokem, koncert za koncertem se probíjel mezi přední umělce. Měl však jistě správný pocit, že pár koncertů před několika stovkami posluchačů mu cestu na hudební Olymp neotevře, doma se nikdo prorokem nestává... A proto se rozhodl na podzim 1827 vydat se na zkušenou do Paříže. Že nakonec odjezd odložil na neurčito, způsobila jako poprask novinka, že se ve Vídni na svém turné zastaví Paganini. Příležitost setkat se a porovnat svůj talent s velikánem géniem si prostě nechtěl nechat vzít.

 

*

 

Svět se chvěje, když vy hrajete velkou hru, řekl Slavíkovi Paganini. Jeho slova si český virtuóz opakoval, když stanul ve městě nad Seinou se svými zavazadly. Ale pro ně byl velkou neznámou na scéně. Vystoupil sice na několika soukromých hudebních večírcích, setkal se s přítelkyní z mládí zpěvačkou Henriettou Sontag, to však nebylo celé. „Odpusťte mi, že jsem se tak dlouho k vám nehlásil,“ psal v březnu 1829 rodičům. „Co však mám dělat, když není co příjemného sdělit. Musel jsem se v Paříži potýkat s mnoha nejapnými intrikami od imbecilů. Francouzi si myslí, že jedině oni mají správný patent hrát na housle ódu na radost, nebo co…“

 

Zřejmě v podobném tónu byl i list adresovaný generálu Kučerovi, protože ten odpovídá: „Lituji toho velmi, že Vy… nemohl jste dokázat toho, abyste se dal veřejně slyšet v některém velkém honosném sále. Tak si myslím, že byste v Paříži zbytečně prodléval a nakonec byste ještě upadl do dluhů, a do spárů exekutorů namísto blahobytné extáze. A poněvadž Vaše dovolená končí (Vy máte to velké štěstí, že tak mlád vstoupíte do dvorní kapely jako skutečný člen!), bylo by nejlépe, kdybyste se co možná nejdříve vrátil…“

 

Na co Kučera naráží?

 

Na nic menšího, než že se vídeňští Slavíkovy přátelé zasadili, aby byl mladý virtuóz definitivně včleněn do c. k. dvorní kapely se slušným příjmem. Byl tak jednou provždy finančně zaopatřen a mohl se věnovat výhradně svému rašícímu umění. Slavík toho dokonale využil – našel si nový kvartýr v domě U modré štiky ve Sterngasse a všechen volný čas věnoval dalšímu sebezdokonalování i vlastní tvorbě. Byla to doba jeho uměleckého zrání, čas, v němž se zúročily předchozí i trpké zkušenosti, znásobené poctivým studiem. Nabídky k veřejnému vystupování odmítal…

 

Pak zapadl do vídeňského hudebního života jako zářivý meteor (šperkař Gilbert Albert, který ve Švýcarsku rozjel výrobu šperků s meteority, by byl zaujat jeho hrou na nástroj vždy vybaven zlatým sluchem…); 12. dubna 1830 uspořádal koncert, který vyvolal obrovské nadšení. Témuž nadšení propadá v létě Praha. „Pan Slavík uspořádal v divadle dva koncerty a dokázal jimi, že je skvělým houslistou brilantní kadence… Dá se říci, že pro tohoto mladého kumštýře není takřka nic nemožného, a že pro něj neexistuje nedosažitelné,“ píše Allgemeine musikalische Zeitung. Slavík hraje ještě v Teplicích, potom doma v Hořovicích; povinnosti primisty dvorního orchestru jej však volaly zpět do Vídně.

 

Vrátil se tedy a – poznal se s Chopinem. Ten se cítil ve městě na Dunaji sám jako kůl v plotě a ve Slavíkovi našel chápajícího parťáka, zpětnou vazbu, věrného kamaráda i do špatného počasí. Je zajímavé, že český virtuóz nezanechal ve svých poznámkách o Chopinovy ani řádečku. Zato však Chopin…

 

„Slavík zahrál tak, že se mi líbil jako nikdo další po Paganinim. Já jsem se mu taktéž zamlouval a tak jsme se hned rozhodli složit duet pro housle a klavír, nápad, který jsem měl už ve Varšavě. Je to veliký a věru geniální houslista,“ píše rodičům.

 

„Právě se vracím od Slavíka, famózního houslisty, s nímž jsem se spřátelil; po Paganinim jsem nic podobného jinde nezaslechl: 96 not vezme staccato jedním smykem… K nevíře!“ (Z dopisu Janu Matuszyńskému).

 

„Slavík je báječný. Hrajeme často vedle sebe; zítra spolu zase obědváme…“ (V listu z jara 1831).

 

„Hrál jako druhý Paganini, ale Paganini omládlý, který časem překoná prvního. Sám bych tomu nevěřil, kdybych jej neslyšel tak často hrát… Jeho hra bere lidem řeč a vhání jim slzy do očí. Co víc, on by rozplakal i tygra!“ (Z dopisu rodičům).

 

Svědectví Fryderyka Chopina je velmi cenné. Víme totiž, že byl velmi přísným, zarputilým a břitkým kritikem, který neodpustil sebebanálnější chybičku ani svému nejlepšímu příteli. Pro Slavíka však měl samá slova chvály. Tím víc můžeme litovat, že po společné skladbě, na níž se podepsali oba eso kujóni, není ani stopy.

 

Vůbec máme ve znalostech o Slavíkově životě mezery. Chopin opustil Vídeň koncem července 1831 a odjel do Paříže. Co dělal pak Slavík, je velkou záhadou. Jistě že hrál ve dvorním orchestru, určitě zašel na pivko, i se svými houslemi do společnosti, aby svým uměním zpestřil dlouhé podzimní a zimní večery v lokálech. Velké koncerty však uspořádal až v dubnu a květnu 1832 a ty se proměnily v opravdický triumf.

 

„Nadšení posluchačů nad jeho hrou, v níž vítězně překonal nejnáročnější pasáže skladeb, nad líbezností a podmanivou silou jeho hry, bylo tak veliké, že… byl veřejně jmenován druhým Paganinim.“

 

„Slavík překonal nejdychtivější očekávání a jeho nástroj se zdá už příliš chudý, aby mohl vyjádřit bohatost jeho nekonvenčního génia.“

 

„…znovu zaznívaly výbuchy podivu jak nad neohroženým vládcem nástroje, tak nad jeho geniálními, fantastickými, originálními skladbami.“

 

„Slavík vítězně sejmul Paganinimu věnec jeho slávy!“

 

Tak psala postřehy kritika. A Slavík začíná plánovat své první velké evropské turné, jehož první zastávkou bude Pešť. Dlouho chystá ideální repertoár – hodlá zahrát nový houslový koncert, variace na vlastní téma pro housle s neobvyklým laděním, Paganiniho Rondo s doprovodem zvonkové hry a další vychytané skladby. Některé z nich Vídeň uslyší 28. dubna 1833; nadšení posluchači téměř nedovolují umělci opustit pódium tak brzy.

 

Za necelý měsíc usedá Josef Slavík do dostavníku, směřujícího do Pešti. Je zesláblý, po těžké viróze chřipky, ale chce dostát svému slovu. Ubytoval se u hudebního nakladatele Müllera. Vyčerpávající dlouhá štreka, únava a přechozená choroba učinily své. Slavík ulehl a s vysokými horečkami (dodnes nevíme, co bylo jejich příčinou – zápal plic, tyfus, zápal mozkových blan, či zápal do hry i navzdory takovému fyzickému handicapu?), ztrácí vědomí, blouzní, trpí jako kůň na Taxis.

 

„Chci domů! Domů!“ volá ve své mateřštině.

 

Zemřel 30. května 1833 na totální vyčerpání organismu. Byl pohřben 1. června na leopoldovském hřbitově; když byl tento hřbitov zrušen, byly Slavíkovy pozůstatky péčí českého dělnického spolku převezeny na hřbitov kerepešský a později na rakoskereszturský. Ach ta Budapest.

 

Domů za rodiči R.I.P. se Josef Slavík vrátil až po sto letech. Svůj věčný houslový sen spí na Vyšehradě, kde i posmrtná hudba může být klíčem k radostem duše.

 

 

 

ANIMAL CANNIBALS:

 

CSEPP A TENGERBEN (Kapka v moři)

 

Rád bych věděl, kdo jsem a odkud jsem

kdo mě vede a jaké se mnou má plány

přemýšlím o tom v noci (v noci)

ležím v prostoru, kde můj pár je samota

tisíce hvězd přede mnou – pozoruji je

jak se otevírá věčnost

jsem potichu zvenčí, ale křičím

ve svém nitru, když opouštím tento svět

ve své duši mě neznámý poberta táhne

místo je prázdné, tady nic není nemožné (nic není nemožné)

plachtím bez křídel v čase a v prostoru

cítím svojí duši, ale necítím své tělo

dívám se za sebe (dívám se za sebe) a čekám v tichosti

vidím dole celkové uspořádání, i já jsem jeho součástí

vidím sebe, jak do toho zapadám

ale ne víc než jako kapka k moři (jsem jako kapka v moři)

 

Já jsem jen kapka v moři, jen tečka v nekonečnu (nekonečnu)

předmět pozorovací: člověk bez jistoty

a jako další, i já jsem zaklapnut, ale měl bych se otevírat

někdo mi řekněte tajemství co je pravda, jestli fakta jsou fakta (fakta jsou fakta)

kdo mi odpoví, jakou mám cenu?

 

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

 

Cítím znovu závratě, ale nic jsem nepil

jestli mám vůbec ponětí o svém životě

co je můj osud, já jen bloudím v mlze

jak čas letí, spousta lidí mě opustilo

možná je už neuvidím znovu (už nikdy)

pravděpodobně člověk nežije věčně

ale co je to život (co je to život) a jak je dlouhý (a jak je dlouhý)

já jen pátrám po odpovědi a vyhýbám se potížím

 

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

Jenom kapka (jenom kapka) v moři, jenom tečka (jenom tečka) v nekonečnu

 

 

SEMMI GOND (ŽÁDNÉ POTÍŽE)

 

Celý svět se z toho nezboří

jestli vždycky nepůjdu po správné cestě

odpustit malou chybu

to je velké přání, oh, není to velké přání

to je úplné nic, neblázněte

vždyť chybovat je vždycky lidské, nic jiného

může se to stát komukoliv

promiňte, vy budete rapovat?

tady je pokračování:

jestli mi někdy skáčeš do řeči, tak se nic neděje

jestli mi šlapeš na paty, tak se nic neděje

jestli se zpozdíš o 5 minut, tak se nic neděje

a jestli jsi doma nechal peníze, tak se prostě nic neděje

tyhle věci se promíjí, může se to stát taky Tobě

někdo se z toho může nervovat zbytečně

ale to je jeho problém, otrávenost narůstá jen v něm

místo, aby nechal ty věci, že jsou takové

 

Jasně, jasně, o nic nejde. Jasně, ty jsi mi šlápnul na paty? Oh, zapomeň na to. Nebudu bláznit kvůli tomu. Ale příště Tě šlápnu zase já, ha ha. Můžeš jen děkovat.

Jasně, dej mi pět

Čau – Tak čau

 

Jó, v každém dni, každé hodině a každé minutě

víc a víc zajímavých náhod může nastat

vidím spoustu, slyším spoustu a jsem opatrnej na spoustu elementů

někdy přemýšlím o lidských duších

někdo je kliďas a někdo tady lamentuje (v jednom kuse)

ale jen vystresovanou fraškou přece není dobré být pro nikoho

tak zkuste brát věci lehce

jestli na Tebe ušijí nějakou pochybnou lest, nedělej si kvůli nim starost

jestli zkoumáš všechno – můžeš vidět pozitivní věci

tak není přece důvod tvářit se uzoufaně sklíčeně

jestli si to nemyslím, potom bych to nepovídal

protože jednou se pro mě a pro Tebe

může ukázat blbej den – ale na to je lék

nestojí moc peněz, tak ho uchop do rukou

způsob vnímání musí být vždy pozitivní – pamatuj si to

tak se netrap kvůli každé maličkosti

nežiješ sám na téhle kulaté planetě

ale s Tebou je to něco kolem pěti miliard lidí

někdy je úsměv nejsilnější zbraň

protože je to stále v nás, ale my na to zapomínáme

je lepší vynechat negativní věci

tohle není pštrosí politika, jen má intuice

ale nevadí mi, jestli si o tom myslíš něco jiného

 

Vždyť se nestalo nic, nic zajímavého

oh, nech toho, nemluv o tom

tohle není pro mě nijak zásadní

žádné potíže, žádné potíže

 

Řek´sem nic se nestalo, nic zajímavého

oh, nech toho, nemluv o tom

tohle není pro mě nijak zásadní

žádné potíže, žádné potíže

 

O nic nejde, o nic nejde, tady o nic nejde

oh nech toho, o nic nejde

jinak se chci zeptat, líbí se Ti tahle písnička?

...

můžeš si to napsat

není to problém

 

 

TUDOD AZ ÉLET SZÉP (VÍŠ, ŽIVOT JE NÁDHERNÝ PROŽÍT)

 

(Qka MC)

Víš, život je nádherný a život je dobrý prožít

je skvělé, jestli si myslíš, že je výzvou pro mě

ale teď by mělo přijít něco jiného – změna

a ne tohle nudné jednotvárné čekání

kde žiji na téhle polokouli Země

honím se za výdělky, jsem k smrti unaven

a může se mi stát, že z toho, co si ušetřím

si mohu zaplatit leda jen crossaint

 

(Richie-P)

Honím se za výdělky, jsem k smrti unaven

kde žiji na téhle polokouli Země

ale teď by mělo přijít něco jiného – změna

a ne tohle nudné jednotvárné čekání

víš, život je nádherný a život je dobrý prožít

je skvělé, jestli si myslíš, že je výzvou pro mě

a může se mi stát, že z toho, co si našetřím

si mohu zaplatit leda jen crossaint

 

 

 

HANS CHRISTIAN ANDERSEN…

 

SLAVÍK

 

V Číně, jak jistě víš, je císař Číňan a všichni kolem něho jsou Číňané. Náš příběh se stal před mnoha lety, ale právě proto stojí za to jej vyslechnout, než se na něj zapomene! Císařův zámek byl nejnádhernější na světě, celý ze skvostného porcelánu, velice drahocenného, ale tak křehkého a choulostivého na dotek, že bylo nutno mít se tam jaksepatří na pozoru. V zahradě rostly nejroztodivnější květiny a u těch nejvzácnějších byly přivázány stříbrné zvonečky, které zvonily, aby si květin každý povšiml. Věru, v císařově zahradě bylo vynaloženo mnoho umu; byla to veliká zahrada, sám zahradník nevěděl, kde je jí konec. Ale kdo nešetřil kroků, došel do překrásného lesa s vysokými stromy a hlubokými jezírky. Les dosahoval až k moři, modrému a tak hlubokému, že přímo pod větvemi tam mohly proplouvat veliké lodě. V těch větvích bydlel slavík. Zpíval tak líbezně, že i chudý rybář, který měl jinak plné ruce práce, když v noci na moři vytahoval síť, všeho nechal a poslouchal. „Panebože, to je krása!“ řekl, ale pak si musel hledět svého a na ptáčka zapomněl. Když se tam však příští noc vrátil a zase uslyšel slavíka zpívat, řekl znovu: „Panebože, to je ale krása!“

 

Ze všech zemí světa přicházeli do císařova města pocestní a obdivovali město, zámek i zahradu. Ale když uslyšeli slavíka, říkali jeden jako druhý: „Ten je tu ze všeho nejlepší!“

 

A pocestní o tom pak doma vyprávěli a učenci psali o městu, zámku i zahradě spousty knih, ale žádný neopomněl zmínit se o slavíkovi, toho si cenili nejvíc. A ti, kdo uměli veršovat, psali překrásné verše, všechny o slavíkovi, který bydlel v lese u hlubokého moře.

 

Ty knihy se dostaly do světa a po čase některé z nich přišly do rukou i císaři. Seděl ve zlatém křesle a četl a četl; každou chvilku pokývl hlavou, protože ho těšilo, že lidé tak nadšeně píší o jeho městu, zámku i zahradě. „Ale ze všeho nejlepší je tam přece jen slavík,“ stálo v těch knihách.

 

Cože?“ zvolal císař. „Slavík? Toho já vůbec neznám! Že by v mém císařství, a dokonce v mé zahradě, byl takový pták? O tom jsem jakživ neslyšel! A dovídám se to teprve z knih!“

 

Císař pak zavolal svého dvořana, který byl tak vznešený, že když se na něho odvážil promluvit nebo se ho na něco zeptat někdo níže postavený než on, odpověděl pouhým „ph!“ A takové „ph!“ přece nic neznamená.

 

Prý tady žije jakýsi prazvláštní pták zvaný slavík,“ promluvil k němu císař, „a říká se, že je tím nejlepším, co v celé své veliké říši mám! Proč se mi o tom nikdy nic nepovědělo?“

 

Dosud nikdy jsem o něm neslyšel,“ odpověděl dvořan, „nikdy nebyl představen u dvora!“

 

Chci, aby se sem dnes večer dostavil a zazpíval mi!“ poručil císař. „To by bylo pěkné, celý svět ví, co zde mám, a já to nevím!“

 

Dosud nikdy jsem o něm neslyšel,“ opakoval dvořan, „budu ho hledat, najdu ho!“

 

Ale kde slavíka najít? Dvořan lítal po schodech nahoru dolů, zběhal všechny síně a chodby, ale nikdo z lidí, které potkal, o slavíkovi neslyšel. A tak přispěchal zpátky k císaři a řekl, že jde zřejmě o nějaký výmysl těch, kdo píší knihy. „A tomu, co se píše, by Vaše císařské Veličenstvo nemělo věřit! Jsou to samé smyšlenky, a jak se říká, černé umění!“

 

Ale knihu, v které jsem to četl, mi poslal sám velkomožný císař japonský, takže to nemůže být lež. Chci toho slavíka slyšet! Ať ho tu dnes večer mám! Požívá mé nejvyšší přízně! A jestli nepřijde, celému dvoru dám po večeři nabouchat břicha!“

 

Tsing-pe!“ řekl dvořan a zase se rozběhl po schodech nahoru dolů a přes všechny síně a chodby. Půl dvora běhalo s ním, protože nikdo nechtěl, aby mu dal císař nabouchat břicho. A všichni se vyptávali na všech na toho podivuhodného slavíka, kterého znal celý svět, ale u dvora nikdo.

 

V zámecké kuchyni konečně natrefili chudobnou kuchtičku, která jim řekla: „Božínku, slavík! Toho já dobře znám! Ach, ten vám zpívá! Každý večer smím přinést chudince své nemocné mamince trochu zbytků z císařské tabule; maminka bydlí dole u pobřeží, a když se od ní vracím a unavena odpočívám v lese, slýchám slavíka zpívat! Pokaždé se mi při jeho zpěvu oči zarosí, je mi, jako by mě maminka líbala.“

 

Kuchtičko zlatá,“ řekl dvořan, „opatřím ti v kuchyni stálé místo a dovolení vídat císaře při jídle, jen když nás dovedeš ke slavíkovi, protože na dnešní večer je předvolán před císařský trůn!“

 

A tak se vydali do lesa, kde slavík zpívával. Půl dvora šlo s nimi. A jak jdou, rozbučela se kdesi kráva.

 

Ó,“ zvolali dvorní panoši, „už ho máme! Podivuhodné, jak mocně se ozývá tak malé zvířátko! Určitě už jsme ho slyšeli dřív!“

 

Ale kdepak, to bučí krávy,“ řekla kuchtička, „jsme ještě moc daleko!“

 

V tom se na rybníku rozkuňkaly žáby.

 

Rozkošné,“ zvolal čínský zámecký kněz, „už ho slyším, je to, jako by zvonily kostelní zvonky!“

 

Ale kdepak, to jsou žáby!“ řekla kuchtička. „Teď však myslím, že už slavíka brzy uslyšíme.“

 

A v tom začal slavík zpívat.

 

To je on!“ řekla kuchtička. „Slyšíte? Slyšíte? A tamhle sedí!“ Ukázala na drobného šedého ptáčka ve větvích.

 

Je to možné?“ divil se dvořan. „Takhle bych si ho nikdy nebyl představoval. Jak je obyčejný! Zřejmě ztratil barvu, když uviděl tolik vznešených lidí!“

 

Slavíčku,“ zavolala kuchtička, „š milostivý císař si přeje, abys mu zazpíval!“

 

S největší radostí,“ odpověděl slavík a zpíval, až srdce plesalo.

 

Zní to jako skleněné zvonky,“ prohlásil dvořan, „a pohleďte na to hrdélko, jak se namáhá! To je zvláštní, že jsme ho dřív neslyšeli! U dvora bude mít ohromný úspěch!“

 

To mám císaři zazpívat ještě jednou?“ zeptal se slavík; myslel si totiž, že je císař mezi příchozími.

 

žený a vzácný slavíčku,“ řekl dvořan, „je mi velikým potěšením pozvat vás dnes večer k císařskému dvoru na slavnost, kde budete Jeho vznešenou císařskou Milost okouzlovat svým rozkošným klokotem!“

 

Můj zpěv zní nejlíp venku v zeleni,“ řekl slavík, ale přece jen ochotně šel s nimi, když se dozvěděl, že si to císař přeje.

 

Na zámku zatím uklidili a všechno vycídili. Porcelánové stěny a podlahy se skvěly v záři mnoha tisíců zlatých lamp; překrásné cinkající květiny zdobily chodby, všude bylo plno shonu a průvanu, ale tím víc pak klinkaly všechny zvonečky, že nebylo slyšet vlastního slova.

 

Uprostřed veliké síně, kde seděl císař, umístili zlaté bidélko, na kterém měl sedět slavík. Celý dvůr se tam shromáždil a kuchtičce dovolili stát za dveřmi, když teď měla hodnost skutečné kuchařky. Všichni byli náramně vyparádění a všichni upírali zrak na šedého ptáčka, kterému pokynul na pozdrav sám císař.

 

A slavík zpíval tak líbezně, že císaři vstoupily slzy do očí a koulely se mu po tvářích. Když to slavík viděl, zpíval ještě líbezněji, že to pronikalo až k srdci. Císař měl velikou radost, prohlásil, že slavíka vyznamená svým zlatým pantoflem, který by nosil na krku. Ale slavík se poděkoval, že už byl odměněn dost.

 

Viděl jsem v císařových očích slzy a ty jsou pro mě největší poklad. Císařovy slzy mají podivuhodnou moc! Dostalo se mi už dobré odměny!“ A znovu zazpíval svým sladkým, jímavým hlasem.

 

Rozkošné! Jak ten si umí člověka získat!“ pravily přítomné dámy a nabraly si do pusy vodu, aby mohly zaklokotat, až na ně někdo promluví; myslely, že tak z nich taky budou slavíci. Ba dokonce i lokajové a komorné se dali slyšet, že se jim slavíkův zpěv líbil, a to je co říct, protože těm je nejtěžší se zavděčit. Slavík zkrátka udělal štěstí.

 

Měl už u dvora zůstat, mít vlastní klec a dvakrát za den a jednou za noc si smět vyjít na procházku. Doprovázet ho mělo dvanáct sloužících, z nichž každý by ho pevně držel za hedvábnou stužku uvázanou kolem nožičky. Z takové procházky ovšem slavík radost neměl.

 

Celé město si vykládalo o tom znamenitém ptáčkovi, a když se dva lidé potkali, neřekl jeden nic jiného než „sla-„ a druhý „-vík“, vzdychli si a to jim úplně stačilo, aby si rozuměli. Ano, a dvanáct hokynářů pojmenovalo po slavíkovi své děti, ale co naplat, žádné to děcko nemělo v sobě zpěvnosti ani za mák.

 

Jednoho dne přišel císaři veliký balík. Bylo na něm napsáno Slavík.

 

Hleďme, další kniha o našem slavném ptáčkovi,“ řekl císař. Ale nebyla to kniha, byla to krabice a v ní dovedně zhotovená hračka, umělý slavík, který se měl podobat živému, ale byl celý posázen diamanty, rubíny a safíry. Když umělého ptáčka natáhli, zazpíval jednu z melodií, které zpíval skutečný slavík; ocásek mu přitom kýval nahoru dolů a blýskal se stříbrem a zlatem. Na krku mu visela malá stužka s nápisem: „Slavík japonského císaře je ubožák vedle slavíka císaře čínského.“

 

To je pěkné!“ říkali všichni a ten, který umělého ptáčka přinesl, dostal hned titul vrchního císařského doručovatele slavíků.

 

Ať zazpívají spolu! To bude dueto!“

 

A slavíci museli zpívat spolu; moc jim to nešlo, neboť opravdový slavík zpíval po svém a ten umělý pták podle válečků. „Ale v něm žádná chyba není,“ prohlásil dvorní učitel hudby, „výborně drží takt, je úplně z mé školy!“ Pak tedy nechali umělého slavíka zpívat samotného. Sklidil právě takový úspěch jako skutečný slavík, a kromě toho byl mnohem hezčí: celý se leskl jako náramky a náprsní jehlice.

 

Třiatřicetkrát zazpíval týž kousek, a přece se neunavil. Byli by si ho rádi poslechli ještě jednou, ale císař mínil, že teď by zas měl trochu zazpívat živý slavík – ale kam se poděl? Nikdo si nevšiml, že ulétl otevřeným oknem, ven do zeleného lesa.

 

Co má tohle znamenat!“ zvolal císař. A všichni dvořané na slavíka hubovali a říkali, že je to zvíře nanejvýš nevděčné. „Ale ten lepší slavík nám naštěstí zůstal!“ těšili se, a tak musel umělý ptáček znovu zazpívat. Celý dvůr ten kousek vyslechl už po čtyřiatřicáté, ale ještě ho neuměli úplně nazpaměť, protože byl moc těžký. Dvorní učitel hudby ptáčka vynášel do nebes, ujišťoval dokonce, že je lepší než skutečný slavík – nejen co do oblečení a všech těch nádherných diamantů, ale i pokud jde o vnitřní zařízení.

 

Neboť račte nahlédnout, vážené panstvo, a vy, císařské Veličenstvo, především, u skutečného slavíka nikdy nevíme, co přijde, ale u tohoto umělého ptáčka je všechno dáno předem! Bude to tak, a ne jinak! Všechno je možno logicky vysvětlit, lze jej otevřít a ukázat na něm lidský důmysl, jak jsou uloženy válečky, jak pracují a jak jedno vyplývá z druhého – !“

 

„Přesně to si myslím také,“ prohlašovali všichni a dvorní učitel hudby dostal povolení předvést ptáčka v neděli lidu. „Ať taky slyší, jak zpívá,“ řekl císař. Lid si umělého slavíka poslechl a zcela po čínsku se veselil, jako by se opil čajem. A všichni pak řekli „ó“ a vztyčili prst, kterému se říká Mlsáček, a zakývali hlavou. Ale chudí rybáři, kteří znali z poslechu opravdového slavíka, říkali: „Zní to docela hezky a dost podobně, ale něco tomu chybí; nevíme ovšem, co to je.“

 

Opravdového slavíka vypověděli ze země, z celé císařské říše.

 

Umělý ptáček měl své místo na hedvábné podušce těsně u císařovy postele. Všechny dary, které dostal, zlato a drahé kamení, ležely rozmístěny kolem něho, byl poctěn titulem vysokého císařského pěvce z nočního stolku a v hodnosti postoupil na první místo po císařově levici. Císař totiž považoval za nejvznešenější tu stranu, kde leží srdce, a srdce má i císař na levé straně. A dvorní učitel hudby napsal o umělém ptáčkovi pětadvacet svazků. Bylo to pojednání tak učené a tak dlouhé a s tolika nejtěžšími čínskými slovy, že všichni říkali, že je četli a rozuměli mu, neboť jinak by platili za hlupáky a císař by jim dal nabouchat břicha.

 

Tak uběhl celý rok; císař, jeho dvůr a všichni ostatní Číňané uměli už nazpaměť každičký trylek ze slavíkova klokotu. Ale právě proto se jim umělý ptáček tak velice zamlouval; mohli zpívat s ním, a taky zpívali. Kluci na ulici si prozpěvovali „cicicici – lolololo!“, a také císař si to zpíval. Bylo to skutečně moc hezké!

 

Ale jednou večer, když byl umělý ptáček v nejlepším a císař ležel v posteli a poslouchal, udělalo to v ptáčkovi brnk! Něco prasklo. A vrrrrrr – kolečka se rozhrčela a bylo po muzice.

 

Císař hned vyskočil z postele a dal zavolat svého osobního lékaře, ale co to bylo platné! Pak dali přivést hodináře, který po dlouhém řečnění a koukání a koumání dal ptáčka jakžtakž dohromady. Řekl však, že ho musí moc a moc šetřit, neboť čepy jsou hodně opotřebované a nasadit nové, aby ptáček zase pěkně zpíval, není možné! To bylo zármutku! Jen jednou do roka si troufli nechat umělého ptáčka zpívat, což bylo až moc přísné nařízení. Ale pak dvorní učitel hudby pronesl menší řeč s těmi těžkými slovy a řekl, že teď je všechno zase dobré jako dřív, a tak tedy bylo všechno zase dobré jako dřív.

 

Uplynulo pět roků a v celé zemi zavládl opravdu veliký žal, protože všichni tam vlastně měli svého císaře rádi. Teď byl nemocný a říkalo se, že nebude dlouho žít. Už byl taky zvolen nový císař a lidé postávali na ulici a chodili se ptát dvořana, jak se daří jejich císaři.

 

Ph!“ odpovídal dvořan a vrtěl hlavou.

 

Chladný a bledý ležel císař na svém velikém nádherném lůžku. Celý dvůr už si myslel, že umřel, a každý spěchal pozdravit nového císaře. Komorníci vyběhli ven, aby si o tom poklábosili, a zámecké služky uspořádaly veliký kávový dýchánek. Všechny síně a chodby byly vyloženy suknem, aby nebylo slyšet žádné kroky, a proto tam bylo tak ticho, ticho. Ale císař ještě neumřel; strnulý a bledý ležel v nádherné posteli s dlouhými sametovými závěsy a těžkými zlatými třapci. Vysoko u stropu bylo otevřené okno a jím svítil na císaře a na jeho umělého ptáčka měsíc.

 

Chudák císař nemohl skoro dýchat, na prsou jako by ho něco tlačilo; zvedl víčka a uviděl, že mu na hrudi sedí Smrt. Posadila si na hlavu jeho zlatou korunu, v jedné ruce držela císařskou zlatou šavli a v druhé nádhernou císařskou korouhev. Kolem lůžka vykukovaly ze záhybů velikých sametových závěsů roztodivné hlavy, některé ohavné, jiné hezké a milé: byly to všechno císařovy špatné a dobré skutky. Teď, když mu na srdci spočívala Smrt, přišly se na něho podívat.

 

Pamatuješ?“ šeptala jedna hlava po druhé. „Pamatuješ?“ A vyprávěly toho tolik, že císaři vyvstal na čele pot.

 

O tom jsem jakživ nic nevěděl,“ říkal císař. „Hudbu, hudbu! Veliký čínský buben!“ volal. „Ať neslyším, co všechno mi povídají!“

 

Ale hlavy šeptaly dál a Smrt k tomu všemu po čínském způsobu přikyvovala.

 

Hudbu, hudbu!“ křičel císař. „Můj milý zlatý ptáčku, zpívej přece, zpívej! Daroval jsem ti zlato a klenoty, sám jsem ti na krk pověsil svůj zlatý pantofel, tak přece zpívej, zpívej!“

 

Ale ptáček mlčel, nebyl tam nikdo, kdo by ho natáhl, a jinak on zpívat neuměl. Smrt však na císaře dál upírala své veliké prázdné oční důlky a bylo ticho, strašlivé ticho.

 

V tom se venku, těsně u okna, ozval přelíbezný zpěv. Na větvi tam seděl malý živý slavík; doslechl se o císařově nemoci a přilétl, aby mu svým zpěvem dodal útěchy a naděje. A jak zpíval, přízraky kolem císařova lože bledly, krev v císařových zemdlených údech proudila čím dál čileji a sama Smrt se zaposlouchala do slavíkova zpěvu a řekla: „Zpívej dál, slavíčku, zpívej dál!“

 

Ano, dáš-li mi tu skvostnou zlatou šavli, dáš-li mi tu nádhernou korouhev, dáš-li mi císařovu korunu!“

 

A Smrt dala každý ten klenot za jednu píseň a slavík pak zpíval ještě dál. Pěl o tichém hřbitově, kde rostou bílé růže a voní černý bez a kde slzy pozůstalých rosí svěží trávu. Tu se Smrti zastesklo po její zahradě a jako chladná bílá mlha odvanula oknem ven.

 

Díky, díky!“ řekl císař. „Poznávám tě, ty nebeský ptáčku! Vyhnal jsem tě ze země, z celé své říše, a tys přece přišel, abys svým zpěvem zapudil od mého lože zlé přízraky a zbavil mě Smrti, jež tížila mé srdce! Jak se ti odměním?“

 

Už ses mi odměnil,“ řekl slavík. „Poprvé, když jsem ti zpíval, vytryskly ti z očí slzy a to ti nikdy nezapomenu! To jsou ty pravé klenoty, jež blaží zpěvákovo srdce! Ale teď spi a buď zdravý a silný! Já ti zazpívám!“

 

A zpíval – a císař usnul sladkým spánkem, lehkým, blahodárným spánkem.

 

Slunce mu svítilo do oken, když se probudil, posílen a svěží. Žádný z jeho sloužících se ještě nevrátil, protože si všichni mysleli, že umřel. Ale slavík tam dosud seděl a zpíval.

 

Musíš u mě zůstat na vždycky!“ řekl císař. „Budeš zpívat, jen když budeš sám chtít, a toho umělého ptáka rozbiju na tisíc kusů.“

 

To nedělej,“ odpověděl slavík, „co uměl dobrého, to udělal. Jen ať u tebe zůstane jako dřív! Já v zámku nemohu hnízdit, ale dovol, abych přilétl, kdykoliv sám budu mít chuť. A potom si večer sednu tamhle na tu větev u okna a budu ti zpívat, aby ses rozveselil i vážně zamyslel. Budu ti zpívat o šťastlivcích i o těch, kdo trpí! Budu ti zpívat o dobru i zlu, které před tebou skrývají! Malý ptáček zpěváček létá široko daleko, k chudému rybáři, k přístřeší sedláka, všude tam, kde lidi žijí daleko od tebe a od tvého dvora! Miluji tvé srdce víc než tvou korunu, a přece má v sobě koruna vůni čehosi posvátného! Přiletím, zazpívám ti – ale jedno mi musíš slíbit!“

 

Všechno!“ řekl císař. Stál najednou ve svém císařském hávu, který si oblékl sám oblékl, a k srdci tiskl šavli, těžkou zlatem.

 

O jedno tě prosím! Neříkej nikomu, že máš ptáčka, který ti všechno poví! Povede se ti ještě líp!“ A slavík odlétl.

 

Do komnaty vstoupili sloužící podívat se na nebožtíka císaře. Panečku, ti koukali! A císař jim povídá: „Dobré jitro!“

 

 

 

MICHAIL IVANOVIČ GLINKA

 

     1.6.1804    NOVOSPASSKOJE             ۞     15.2.1857    BERLIN

 

 

V roce 1864 napsal hudební referent Národních listů Bedřich Smetana, že by bylo žádoucí seznamovat české ctěné publikum s tvorbou slovanských autorů; uvedl jména Glinky, Moniuszka a Rubinštejna. Uplynuly dva roky a na repertoáru českého divadla se objevila první ruská opera v historii psaná M. I. Glinkou Život za cara a v roce 1868 nastudoval sám Smetana dílo zakladatele polské národní opery Stanisława Moniuszka Halka.

 

Operu Ivan Susanin, na příkaz nerudného cara přejmenovanou na Život za cara, uvedl na scénu Prozatímního divadla v srpnu roku 1866 kapelník J. N. Maýr s nejlepšími umělci v čele s Josefem Palečkem (Susanin) a Eleonorou Ehrenbergovou (Antonida). První reprízu v lednu 1867 řídil Béďouš Smetana, který se stal Maýrovým nástupcem ve funkci kapelníka. Hned v únoru uvedlo divadlo další Glinkovu operu Ruslan a Ludmila. Nastudoval ji ruský skladatel a dirigent M. A. Balakirev, který přijel do Prahy s Glinkovou sestrou Ludmilou Šestakovovou. Roli Ruslana vytvořil Josef Lev. Inscenaci opery byla věnována příkladná péče, návrhy kostýmů vytvořil profesor Gornostajov z petrohradské Akademie umění a podle fotografií ruských provedení, které divadlu darovala Glinkova akční sestra.

 

Bylo to deset let po Glinkově smrti a inscenace jeho oper v Praze s uznáním komentoval významný ruský kritik V. V. Stasov, když napsal, že se „uskutečnilo první zahraniční provedení ruské opery a k tomu ještě ve slovanské zemi.“

 

Obě opery se zařadily i do repertoáru nového Národního divadla v nastudování kapelníka Adolfa Čecha: Ruslan a Ludmila v roce 1886 a Ivan Susanin o dva roky později. K autentickému provedení Glinkových oper došlo v roce 1900, kdy na pozvání ředitele F. A. Šuberta vystoupili v Národním divadle členové petrohradské carské opery.

 

Také s Glinkovou orchestrální tvorbou se Pražané seznámili velmi záhy. V rámci abonentních koncertů Umělecké besedy zařadil Smetana už v roce 1865 fantazii Kamarinskaja, o čtyři roky později scénickou hudbu k dramatu Kníže Cholmskij a v roce 1871 řídil předehru Jota aragonese.

 

Proniknutí Glinkových oper na zahraniční scény bylo velkým úspěchem ruské neagresivní hudby, která se ještě na počátku století nacházela ve velmi zbídačelém stavu. Doba byla poznamenána vpádem napoleonských mučitelských vojsk přinášejícím velkou zkázu lidu, který obětavě bránil svůj domov. Tyto události však na druhé straně probouzely vlastenecké cítění a posilovaly vůli bránit se carskému útlaku, který postihoval nejen prostý lid, ale i představitele vyšší inteligence a umělce. Nejlepší synové národa žili ve vyhnanství nebo odcházeli houfně do ciziny, mnozí byli donuceni k sebevražedným řešením nebo carskou policií navždy umlčeni.

 

Národní hudební kultura ve městech prakticky nenacházela uplatnění a jen na venkově pokračovala živá tradice lidové hudby, zpěvu a tance. V salónech paláců a měšťanských domů zněly zahraniční skladby s převahou autorů italských a německých. Tak tomu bylo v rozhodujících, hudebních centrech – v Petěrburgu a v Moskvě.

 

Domácí skladatelé, diletanti, psali hudbu v eklektickém slohu, do něhož začaly pronikat prvky romantismu převzaté z tvorby západní Evropy. Jen nemnozí pochopili, že je nutné obracet se k pramenům národních tradic, k nepřebernému bohatství lidové písně. Většinou však hudební folklór pasivně přejímali nebo jako tupouni opičky napodobovali, aniž by jej převlékali do svébytných uměleckých forem.

 

Složitá doba s tíživou politickou atmosférou zahalovala celou kontaminovanou Rus. Bylo ji cítit i ve vesnici Novospasskoje ve smolenské gubernii, která byla sídlem šlechtického rodu Glinků. Zde se v roce 1804 narodil klučina Michail Ivanovič jako jedno z deseti dětí statkáře Ivana Nikolajeviče Glinky. Chlapec byl vychován babičkou a po její smrti chůvami. Tyto prosté ženy jej obklopovaly světem písní a pohádek, což probouzelo představivost malého chlapce. Brzy se naučil číst a psát azbuku a nacházel vášnivé zalíbení v četbě, zvláště cestopisů. Nebyl výjimkou mezi ruskými skladateli, z nichž většina si odnášela hluboké a trvanlivé dojmy z dětství stráveného na vesnici.

 

Měl vlohy i ke kreslení, ale vztah k hudbě se projevil jako nejsilnější kapitál. Na otcovském statku se setkával s kapelou sestavenou z nevolnických muzikantů a u strýce mohl dokonce naslouchat hře celého orchestru. Uváděl vedle ruských písní běžné skladby evropského repertoáru – Mozartovy, Boieldieuovy, Cherubiniho, Rossiniho a jiných.

 

V jedenácti letech se Glinka začal učit hře na klavír a housle a po dvou letech byl přijat do petrohradského šlechtického pedagogického ústavu, kde se dále zdokonaloval v hudbě. Z této doby se datují i jeho první skladatelské pokusy. Napsal variace na Weiglovu a Mozartovu hudbu a v roce 1825 vyšla tiskem jeho první skladba – klavírní variace na italské téma. Později prohlásil, že tato dílka byla „důkazem mých nevědomostí a tápání v hudební orientaci“. Byl si jich vědom, ale hlubší sondy do teorie, která by mu umožnila lépe se vyznat v kompozičních technikách, musel odložit stranou, neboť nastoupil čtyřletou úřednickou službu na ministerstvu dopravy. Úřad opustil v roce 1828 a zdravotní stav ho přinutil, aby se odebral k léčebnému pobytu na Kavkaz. Trpěl nervovou labilitou a kožní chorobou, která mu ztrpčovala život a ovlivňovala i psychickou pohodu.

 

V roce 1830 odcestoval do zahraničí. Toužil po poznání cizích zemí a po klimatu, které by prospívalo jeho zdraví; v neposlední řadě však chtěl získat potřebné umělecké zkušenosti a doplnit si teoretické vzdělání. Prvním cílem byla Itálie, kde se seznámil s Donizettim, Bellinim a Mendelsohnem. Zajímal se především o operní zpěv, neboť se chystal k vlastní dramatické tvorbě.

 

Z Itálie si to Glinka štrádoval do Berlína a věnoval se zde studiu u významného teoretika Siegfrieda Dehna. Mladý skladatel si ujasnil mnohé tvůrčí problémy díky chápavému a citlivému přístupu pedagoga. Ten svému žáku doporučil co nejhlubší poznání domácích hudebních tradic a podněcoval jeho zvídavost ukládáním úkolů, jež vyžadovaly plné nasazení talentu, žádné šidítko na špacíru.

 

Pobyt v Itálii prospěl Glinkovu organismu a přinesl mnoho hudebních zážitků a kratochvil příjemné s užitečným. Po návratu do vlasti se s chutí pustil do práce na své první opeře Ivan Susanin, zejména když jeho osobní život byl obohacen o citové pouto ke krásné Marje Petrovně Ivanovové, se kterou se v roce 1835 rozhodl do toho praštit.

 

Ivana Susanina napsal v letech 1834–1836 na text spisovatele G. Rosena. Hlavní postavou dramatu, jehož děj je položen do 17. století, je lidový hrdina, mužik Susanin, jenž položil svůj život, když nepřátelské jednotky, které byl zhurta donucen doprovázet, zavedl rovnou do záhuby.

 

Susanin byl protikladem bezvýrazných a idealizovaných salónních slátanin, které se často příšerně pohybovaly na jevištích; realistické rysy Glinkova díla byly závažným přínosem do tradic realistického vývoje ruského umění. Ivan Susanin pod názvem Život za cara měl premiéru 27. listopadu 1836. U publika měl úspěch, zatímco aristokracie a vyšší kruhy měšťanstva si neodpustily poznámky o hudbě pro kočí. Zrodila se první ruská opera vysokých uměleckých standardů, i když skladatel nezapřel poučení z italské opery a velké opery francouzské.

 

Hned v lednu následujícího roku byl Glinka jmenován kapelníkem dvorního pěveckého sboru a carem vyslán na ruský venkov, aby vyhledal nadějné pěvce. Z těchto putování si přivezl mnoho dojmů a snad i podněty pro svou druhou operu Ruslan a Ludmila.

 

Současně se začalo rozvíjet drama umělcova manželství. Glinka svou ženu hluboce miloval, přestože kromě půvabu nebyla obdařena dalšími zásadně skvělými přednostmi. Chyběla jí vrozená inteligence, jež by jí umožnila chápat a porozumět práci manžela (vytýkala mu například, že kupuje příliš notového papíru) a vratké byly i její mravní přesvědčení.

 

Do mladého manželství zle zasahovala Glinkova tchyně, a to vše nakonec přivedlo skladatele k tomu, že stále častěji opouštěl dům a trávil dny a večery v družném prostředí veselé bohémy. Zde se cítil šťasten, ale rodinnou situaci tím vyžehlit nemohl. Marja Petrovna si našla nového kořena pudla s jádrem Putina a nelaškovný rozvodový spor se táhl několik let. Glinka velice litoval a tato životní tragédie jej pochroumala na celý život. Operatér Glinka v té době téměř nekomponoval a nepokračoval ani v práci na nové opeře.

 

Příběh opery Ruslan a Ludmila na Puškinův motiv se odehrává na Rusi v pradávných těžkých časech. Pohádkový děj umožnil skladateli vyjádřit v náznacích, symbolech a metaforách myšlenky a naděje, jimiž žil lid, ale které nebylo možné projevit jinak neotřele před cenzurou. Námět byl zpracován z dvou ruských pohádek a ponaučení nalezl autor libreta i ve starých bylinkách. Opera je pozoruhodná po mnoha stránkách: má barvitou instrumentaci (Glinka patřil k obdivovatelům Berlioze), zajímavé harmonické nápady, působivou zvukomalbu, nebývalé nástrojové efekty a mohutné sborové scény. Ty se sice objevovaly na ruském jevišti už koncem 18. století, ale byly poznamenány nezažitými vlivy západoevropské hudby.

 

Opera měla premiéru 9. prosince 1842, skončila totálním propadákem. Carská rodina předčasně opustila divadlo a také publikum odcházelo v rozpačité náladě. Příčin bylo několik, ale mohla za to především celkově nevalná úroveň inscenace. K nezdaru přispělo špatné libreto a slabé obsazení hlavních rolí amatéry. Po úpravách si však opera získala přece jen jakous takous přízeň obecenstva a docílila v sezóně dvaatřiceti repríz. Po několika letech byla stažena z programu carské opery, což skladatele velmi nasralo a vzalo mu načas chuť do další práce.

 

Glinka byl osobnost plná rozporů, což vyplývalo z jeho rodových kořenů, povahy, ze stísňujícího prostředí politického a společenského, z nemožnosti realizace tvůrčích záměrů a z negativních ohlasů dosavadní práce, z neuspokojivého života i narušeného zdraví.

 

Byl člověk tisíckrát senzitivnější než ostatní, dalo by se říci až přecitlivělý čajíček fňuk, rychle vzplál, nebyl však zmrd škarohlíd; humor byl jeho stálý průvodce. Jeho měkkou povahu provázel trvalý zájem o ženy, které nikdy nechyběly po jeho boku, ani na spanilých jízdách cizinou. Dobře zpíval, brilantně hrál na klavír, ovládal několik jazyků současně, znal světovou literaturu a malířství. Jeho pracovní režim byl značně uvolněný a Čajkovskij mu měl za zlé, že málo píše; ale právě Čajkovskij patřil k těm, kteří se na dlouhou dobu odmlčovali a chlastali. Glinka vysvětloval své netvůrčí útlumy zdravotními komplikacemi. Po překonání náporu nemocí následovala doba pilné práce.

 

Po premiérách svých oper, jejichž ohlas u kritiky byl povrchní až nepřátelský vavřínek, odjel Glinka na jaře roku 1845 do Francie a do Španělska. V Paříži se seznámil s Hectorem Berliozem, jenž se zasloužil o provedení několika Glinkových skladeb. Berlioz také napsal o Glinkově tvorbě delší studii do Journal des Débats. Paříž se dozvěděla i o první ruské opeře Ivan Susanin, když o ní vyšlo příznivé ocenění v Revue de Paris.

 

Po roce se Glinka vydal do Španělska, kde žil dva roky. Jeho zájem i obdiv si získal temperamentní národ se svou neméně tutlanou hudbou, písněmi a tanci od srdce. Naučil se šveholit a křepčit španělsky dovedně a snažil se proniknout do národních tradic osobními kontakty s občany všech vrstev. Ze Španělska si odnesl skici k několika skladbám, z nichž prosluly zejména předehry Jota arogonese (1848) a Letní noc v Madridu (1851). Španělské nápěvy a rytmy se ozývají i v jeho dalších dílech, zejména orchestrálních.

 

Po návratu do vlasti žil Glinka střídavě ve svém rodném hnízdě, ve Varšavě a v Petrohradě. Z této doby pochází orchestrální nášup fantazie Kamarinskaja (1848). Toto své nejlepší orchestrální dílko napsal ve Varšavě.

 

V roce 1852 odjíždí Glinka na svou třetí cestu do zahraničí. Vrací se po dvou letech. Zdržuje se ve Francii a v Německu, kde se setkává s Meyerbeerem. Diskutují spolu o principech hudebně dramatické tvorby, v níž Meyerbeer zaujal výlučné postavení v oblasti takzvané velké opery.

 

Po návratu se Glinka začal intenzivně zabývat studiem hudby velkých mistrů. Nejvíce si vážil díla Beethovena (v Deváté symfonii viděl „kousek nebe spadlého na zem“), Bachova, Händlova, oceňoval reformní neforemní snahy Gluckovy, obdivoval Mozartovu Kouzelnou flétnu a některé skladby Berliozovy, zaujal ho romantismus Weberův. Zahloubání do tvorby vrcholných mistrů orby mu však nepřineslo ani tak posilu do tvůrčího elánu jako depresi a pochybnosti o vlastních nadprůměrných konáních.

 

Glinkovo dílo se začíná uzavírat, přestože skladatel teprve nedávno dovršil padesátku. V posledních letech života už téměř nekomponoval. Zanechal práce na své třetí opeře Žena dvou mužů, nedokončil plánovanou „ukrajinskou symfonii“ Taras Bulba a z jeho pera vyšlo už jen několik romansů.

 

Umělcův odkaz není početně roztahaný. Napsal dvě opery, scénickou hudbu k dramatu Kníže Cholmskij, čtyři symfonické básně, několik orchestrálních skladeb, asi 85 romansů a písní, kantáty, menší počet komorních děl a 40 skladbiček pro klavír. A přece mohl spisovatel V. F. Odojevský napsat, že v Glinkovi vyrostl na ruské hudební periferii nádherný květ, jaký rozkvétá jen jednou za sto let.

 

Hluboký ponor & střelhbitá exkurze do ducha lidového umění a využití znalostí evropské klasické a romantické hudby umožnily Glinkovi vytvořit v originální syntéze dílo zakladatelského významu. Z poznání národních tradic pramenil jeho zájem o motiv hrdinství lidových postav. Tento motiv uplatnil v obou operách a ve scénické hudbě ke hře Kníže Cholmskij. To byly nové prvky v domácí tvorbě, které potom nalezly pokračovatele v celém 19. století. Tvůrci pohádkových oper nacházeli svůj příklad v Ruslanovi, autoři historických oper v Ivanu Susaninovi. Pochopení se však Glinka dočkal dříve v cizině, než u domácí kritiky. Liszt za pobytu v Petrohradě vřele ocenil Ivana Susanina, ale objektivní zhodnocení Glinkových oper v Rusku bylo publikováno až po skladatelově smrti z pera kritika Stasova, skladatele Kjuja a jiných fajnšmekrů.

 

Glinka však nepřispěl jen k rozvoji ruské opery, ale také symfonické básně, ouvertury a osobité formy ruských písní – romansů, kde nejednou okouzlil svěží melodickou invencí. Jeho vliv na zrod národní hudby je přirovnatelný ke střízlivému Puškinovu vlivu na střízlivou ruskou literaturu.  

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter